Asi se mnou nebudou zkušení cvičitelé souhlasit, ale já jsem začal svoji fenečku Ceru od Třívrché borovice brát sebou na lov velmi časně. První opravdu ostrou zkušenost udělala asi na šesti-sedmi měsících. Zkusili jsme štěstí v kanále, o kterém jsem psal již několikrát. Pustil jsem dovnitř Felly z Horní studánky a čekal, že to dopadne jako vždy - liška vyběhne horním koncem na louku a střelci (tentokrát tam stáli čtyři) ji bezpečně uloví. Jenže v kanále byl jen samotný lišák, který kanál opustil až těsně před fenou a místo na louku se vydal proti střelcům. A jak byla fena hned za ním, střílet se nedalo. Vyhnul se feně a mžikem zmizel zpátky v kanálu. Tohle jsem se dozvěděl samozřejmě až dodatečně. Zatím jsem poslouchal, kdy začnou padat rány. Ale na místo nich se z kanálu začal ozývat zvuk tlapek na vlhké rouře a velmi rychle se to blížilo. Začal jsem se tedy kvapem ohlížet, o který strom jsem vlastně opřel flintu. U dolního konce kanálu je tak metr volného prostoru a pak nepřehledné křoví, tak tak jsem stihl hodit ránu, ale nějakým zázrakem lišák tak dva tři broky koupil. Přeci ho nenechám utéct! Rychle jsem vypustil Ceru a poslouchal, jak si povede. Po pár metrech lišáka měla a nastala trma-vrma. Naštěstí tam vzápětí doběhla i Felly a společnými silami lišáka zdolaly. Nicméně pro štěně to byla zkušenost!
Další zkušenost s liškou udělala Cera hned na první naháňce, na kterou jsem jí vzal v jejích asi osmi měsících. Podařilo se jí vypíchnout lišku zalehlou v mlazině a hnala ji do leče. Felly se k ní okamžitě přidala a společně lišku hlásily. Jenže liška je přeci jen podstatně rychlejší a tak k řadě střelců doběhla s takovým náskokem, že ji jeden střelec stihl ulovit a hodit si ji přes rameno a hodlal pokračovat v lovu. Jenže v tom se přiřítily obě feny a rovnou se na lišku vrhly. Liška se mu na rameni houpala a dokud se liška hýbe, je třeba lovit… Jenže s liškou skolily i šťastného střelce, praštily s ním do bláta a lišku mu zabavily. Nicméně se vzápětí nemohly dohodnout, kam lišku ponesou a tak je zase dohonil ten střelec a lišku jim sebral. Když jsem podle volání střelce o pomoc doběhl na místo, stál na špičkách a snažil se držet lišku tak vysoko, aby se na ní feny nedostaly. Nutno dodat, že i když se feny na lišku snažily dostat opravdu vehementně, střelec mimo koupele v blátě žádné další újmy nedošel.
Zajímavé bylo na nátlačkách sledovat Ceřino hlášení. Cera byla od malička velmi hlasitá, hlásila i poměrně staré stopy. A hlásila velmi vysokým hlasem. Takže v zazvěřených lečích vlastně ječela od začátku až do konce. Jen jednou jsem ji uslyšel vydat velmi hlubokým hlasem jednoslabičné "HAF", znělo to jaksi udiveně a vzápětí byla u mne a jako by říkala: "Pojď se podívat, něco ti ukážu!" mě dovedla k houštině, kde stála velmi pěkná bachyně, určitě hodně přes metrák. Samozřejmě jsem nestřílel a tak se nic takového již nikdy nestalo. Dále Cera loví raději sama, když se mnou nic není.
Na jedné nátlačce Felly s Cerou rozrazily skupinku lončáků a jeden kus hnaly na střelce. Neviděl jsem to, mám to jen z vypravování. Po ráně lončák udělal kotrmelec a než se stihl zvednout, byly feny na něm. Dovlekly ho nejbližšímu střelci až pod nohy a odskočily obě naráz, aby ho mohl dostřelit. Po ráně se na lončáka zase obě vrhly.
Také jsme měli příležitost se zúčastnit naháňky na vysokou. Hned na první naháňce se oběma fenám podařilo zvednout kus a nahnat ho revírníkovi, který stál "na zadáku". Před naháňkou všem zdůrazňoval, co se smí lovit a co ne, ale když slyšel přibližující se hlášení obou fen, nechal se unést atmosférou a tak si uřízl docela slušnou ostudu. Kus vysoké mu přesazoval přes cestu a ještě ve skoku se zlomil v ohni. Feny na něm visely obě údajně ještě dřív, než dopadl na zem. Naštěstí ten jelínek nebyl nadějný.
Ještě v téže leči se fenkám podařilo najít celý rudl holé zvěře. A k radosti všech "domácích" střelců se jim podařilo celý rudl natlačit na ředitele polesí, který byl na naháňce jako host. Ředitel slovil šmolku, byl spokojen a když je spokojený ředitel, je naděje na prémie. Po ráně Felly dále sledovala zbytek rudlu s nažila se ho otočit zpět do leče, ale to se jí už nemohlo podařit. Zato Cera považovala šmolku za svůj úlovek a nechtěla k ní pana ředitele pustit. Zkoušel to po dobrém i po zlém, dokonce se jí pokusil uplatit svačinou, ale marně. Svačinu mu sežrala a k lani ho stejně nepustila. Jak to probíhalo dál už nevím, ale když sváželi ulovenou zvěř na výlož, seděla Cera a panem ředitelem svorně u vyvrženého kusu na valníku a už byli kamarádi.
Na jiné naháňce mi fenky umožnily ulovit můj jediný kus vysoké, co se mi zatím podařilo. Hned na začátku leče jsem slyšel, že feny zvedly zvěř a hlásily ji, ale hlášení poměrně rychle ustupovalo na opačnou stranu než byli střelci a tak jsem předpokládal, že se feny musí za nějaký čas vrátit. Prošel jsem celou leč a feny stále nikde. Leč skončila, nic se neslovilo, všichni jsme se sešli a feny stále nikde. Jen kdesi z velké dálky bylo slyšet nějaké štěkání. Ale místní říkali, že je to někde ze vsi, tak jsem nevěděl, na čem jsem. Revírník rozhodl, že je třeba pokračovat v lovu a mě tam nechali, ať si na fenky počkám. Od začátku leče uplynulo již více než dvě hodiny, ještě chvíli jsem čekal a pak mi to nedalo, a vydal jsem se směrem ke vsi za neustále se ozývajícím štěkáním. Jak jsem přicházel blíž, už mi bylo jasné, že to jsou moje feny a čekal jsem, že je najdu někde na zahradě pod stromem, jak hlásí kocoura a možná budou i nepříjemnosti. Ale všechno bylo jinak. Na kraji vesnice kolem zdi místní dávno opuštěné továrničky vedl potok. V potoce stála po hruď ve vodě stará laň a kousek od břehu také po hruď ve vodě obě moje fenky. Jasně patová situace. Laň nemohla prchnout, protože již na tom nebyla dobře s dechem, a feny se k ní do hluboké vody nemohly odvážit, to by bylo moc nevýhodné. Laň jsem ulovil asi z deseti kroků. Jak jsem potom zjistil, na suchu to tak poklidně neprobíhalo. Felly měla rozkopnutý nos a laň byla na mnoha místech potrhaná. Odstřel byl v pořádku, tahle laň letos určitě a možná ani loni koloucha již nevodila. Na památku mám velice pěkné kelce.
Neumím posoudit, zda tyto zkušenosti měly nějaký vliv na další výcvik štěněte. Nicméně s Cerou jsme v následujícím roce složili celkem v pohodě všechny zkoušky, které jsem složit chtěl. Její lovecká vášeň je nekonečná. Jen do přinášení se jí nechtělo a já jí nenutil. Bažanta umí přinést každý ohař…